Česká měna denárová - měna lehkých, zrnem proměnlivých a i několikrát do roka stahovaných denárů - vzala v Čechách za své rokem 1300. Přestože se denárový systém dočkal parciální změny již v druhém desetiletí 13. století zaražením tzv. brakteátů, dochází k celkové rekonstrukci české měny až reformou krále Václava II.. „Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velkou zkušenost, že mohli s prospěchem řídit věc tak důležitou. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl.“ Tak líčí Zbraslavská kronika sepsaná v letech 1314 - 1317 Petrem Žitavským vznik vskutku nejslavnější české mince. Na sklonku roku 1299 dlel v Itálii kancléř krále Václava basilejský biskup Petr z Aspeltu. S jeho návratem do Čech vystupují ve službách králových i tři zmínění italští finančníci Rinieri, rytíř Appardo a Cino.
O mincovní reformě se v Čechách uvažovalo již před rokem 1300. Zásadním podnětem k její realizaci se však stalo až objevení nedozírného bohatství stříbronosných rud uprostřed lesů a plání na východ od Prahy, mezi Kolínem a Čáslaví, kde později vyrostlo druhé nejbohatší město království - Kutná Hora. Osada zvaná již od svého počátku Kutnou Horou a tvořící od roku 1290 samostatný horní obvod s královskými horními úřady a soudem byla vhodným místem pro integraci stávající mincovní výroby státu. Skutečně sem byla s rokem 1300 soustředěna veškerá mincovní produkce českého království z nejméně sedmnácti k té době činných mincoven. Grošová mincovní reforma sledovala vedle centralizace výroby ještě další klíčové cíle:
* Úplné zrušení plateb neraženým kovem a zánik dosavadní chatrné denárové měny, spojené s periodickým vyměňováním mince (tzv. renovatio monetae).
* Vznik nové peněžní soustavy s vedoucím nominálem - pražským grošem - penízem věčným jak vahou, tak obsahem drahého kovu. Vazba na dosavadní denárovou měnu byla zabezpečena dílčími nominály groše - parvi, jichž dvanáct se mělo groši zrnem (obsahem drahého kovu) téměř rovnat.
* Zavedení státního monopolu stříbra, což znamenalo povinnou směnu neraženého kovu za minci ve vládní mincovně.
V duchu těchto zásad vznikla pod dohledem vlašských finančníků Rinieriho, Apparda a Cina první středoevropská peněžní soustava skutečně ražených mincí, ne již jen početních jednotek. Prozíravě navazuje český grošový systém na starou početní soustavu talentů a solidů, z níž vycházela denárová soustava. Pražský groš o dvanácti denárech (parvech) byl de facto raženým ekvivalentem solidu a dvacet grošů vyšlo početně naroveň talentu (libře). Bylo tedy i po roce 1300 raženo z jedné libry 240 denárů; jen se poněkud změnily hmotnostní relace. Základní hmotnostní jednotkou zůstala hřivna, zvaná nyní pražskou, jejíž váha byla (novodobě) stanovena na 253,26 g, jakosti 15lotové (0,938). Z takto sazené hřivny se razilo cca 66 grošů způsobem al marco, tzn. že z předepsané váhy mincovní slitiny měl být vyražen přesně stanovený počet mincí bez ohledu na individuální hmotnost jednotlivých kusů, vychází tedy teoretická hmotnost každého groše 3,837 g.
Tvůrci české měnové reformy si vzali za vzor francouzské - tourské groše ražené od roku 1266 francouzským králem Ludvíkem IX. (1226 - 1270). Jejich reforma se však mohla s úspěchem opřít o ohromné bohatství kutnohorských stříbrných dolů a tak zajistit pražskému groši, masovou ražbou, žádanou prosperitu. Důmyslná organizace kutnohorské mincovny, jíž bychom snad mohli bez nadsázky přirovnat k pozdějším manufakturám, přispěla zásadním podílem k úspěchu reformy.
Na líci pražských grošů byla na místě heraldicky prvním - uprostřed umístěna královská koruna. Kolem ní uváděl opis ve dvojitém obvodku jméno a titul českého krále WENCEZLAWS SECUNDUS / DEI GRACIA REX BOEMIE. Na rubní straně stál v obrazovém poli český heraldicky ztvárněný lev a kolem něj uváděl opis GROSSI PRAGENSES jejich českou provenienci. V této podobě v jaké uvedla v život pražské groše měnová reforma krále Václava II. setrvaly až do dvacátých let 15. století, kdy dochází k přestávce v jejich vydávání v souvislosti s evropskou krizí (husitské války).
Parvi Václava II. jsou dokonalou miniaturou pražského groše. Na jejich líci je umístěna královská koruna a zkrácený opis WENCEZLAVS II REX BOEMIE. V obrazovém poli rubní strany je umístěn český lev a opis kolem něj udává hodnotu mince: PRA~G PARVI. Hodnota prvních parvů se skutečně téměř rovnala dvanáctému dílu groše když měly při jakosti 0,544 hmotnost 0,5 g.
Pražský groš byl první mincí vyšší nominální hodnoty, raženou ve střední Evropě. Jako takový se stal vzorem pro ražbu i v ostatních zemích Evropy, kam jej nesl mezinárodní obchod i politický vliv českého státu. Tak dochází příkladně v roce 1328 k zaražení groše v Uhrách, nebo roku 1338 k zaražení grošů míšeňských.
Rinieri, Appardo a Cino nezůstali posledními italskými odborníky, kteří propůjčili své schopnosti i finance do služeb českého panovníka. Již v roce 1325 povolává král Jan I. (1310 - 1346) do Čech opět Lombardy, aby dali vzniknout první české zlaté minci - florénu. Středověká zlatá mince se zrodila v Itálii v roce 1252. Odtud se rychle šířila prostřednictvím kupců, směnárníků i papežských kollektorů severně od Alp a stala se mezinárodním obchodním platidlem.
Český král Jan pochopil rychle jak výhodné je razit vlastní zlatou minci a jaký zisk z jejího zavedení může pro jeho neustále zadluženou kapsu plynout. Je to opět Zbraslavská kronika Petra Žitavského, v níž nalézáme zprávu o zaražení Janových florénů, která říká, že ještě roku 1325 byla pod dohledem lombardským v Praze zahájena práce spojená s ražením zlatých. Obraz českých florénů zachovává úplně podobu svojí italské předlohy - zlaté mince města Florencie maje na líci obraz heraldické lilie a na rubu postavu sv. Jana Křtitele. Jen podle zkráceného lícního opisu JOHANNES REX BOEMIE lze rozeznat české florény.
Byl to rovněž Jan Lucemburský, kdo jako první ubral pražským grošům na jakosti. Stalo se tak zřejmě krátce po té, co začal v roce 1311 razit první groše se svým jménem, avšak zvláště drastické bylo snížení jakosti jak groše, tak i drobných parvů v roce 1327. Král Jan jako jediný vydával také půlgroše váhy 1,70 g. a průměru 20 mm. Při jejich ražbě se Jan nechal inspirovat anglickými vzory a dal na lícní stranu půlgrošů umístit vlastní portrét. Protože však tyto půlgroše nedosáhly veliké obliby, byly záhy nahrazeny půlgroši tzv. českého typu, na nichž byl obraz týž jako na groších, tj. na líci koruna a na rubu lev. Změn doznala i obrazová náplň Janových parvů (1/12 groše), když se na rubu objevuje poprsí sv. Václava a na líci je umístěn český lev.
Na pražských groších z první poloviny 14. století (velmi zřídka i na některých groších pozdějších) lze spatřit drobné tzv. „tajné značky“, jež můžeme, snad s trochou nadsázky, označit za první značky mincmistrovské. Vysoké úřady v mincovně tou dobou zastávali převážně Italové. V průběhu první poloviny 14. století v Čechách působila tři italská konsorcia a tři typy tzv. rubních značek by nasvědčovaly tomu, že je na pražské groše umístili právě Italové.
V průběhu druhé poloviny 14. století, za vlády otce vlasti Karla IV. (1346 - 1378) se objevují nové dílčí jednotky pražského groše. Jsou to tzv. duté (brakteátové) haléře - starší s obrazem sv. Václava, mladší se lvem a ze sklonku Karlovy vlády i duté haléře s jeho portrétem. Panovníkův portrét lze pak spatřit ještě na haléři Václava IV. (1378 - 1419), který byl zaveden mincovním řádem z roku 1384 jako 1/14 groše, avšak obíhal jen velmi krátce. Záhy jej nahradily tzv. haléře se čtyřrázem. Název je odvozen ze zvláštního výrobního postupu, kdy byly nejprve ze stříbrného plechu nastříhány čtverečky, na ně pregéř (razič) vyrazil pouze po jedné straně obraz české koruny a následně byly haléře rozklepány do přibližně kruhové podoby. Mincovní řád z roku 1384 zavedl tehdy nově dvojí drobnou minci: 1/7 groše - peníz (nummus) a 1/14 groše - haléř (parvus). Oba nominály byly raženy na čtyřhranném střížku; avšak sedminy groše nesly českého lva se hřívou složenou ze dvou až tří řad měsíčků na rozdíl od haléřů, jejichž obrazovou náplň tvořila koruna. Ani jeden z drobných nominálů neměl opisy.
Ze sklonku vlády Karla IV. se nám dochoval jedinečný mincovní řád jenž stvrdili císař Karel a jeho syn král Václav IV. v roce 1378. Jeho sepsání vyplynulo ze snah Karlových o zlepšení stavu české mince. Řád hodlal upravit zviklanou ryzost pražských grošů na původní hodnotu, neboť ta, přestože Karel realizoval na počátku 50tých let úspěšnou mincovní reformu, která měla za následek zlepšení jakosti grošů, v průběhu 1. pol. 14. stol. neustále klesala. Mincovní řád z roku 1378 ale zřejmě nikdy nevstoupil v platnost, neboť nebylo dosud nalezeno pražského groše Karla IV, nebo Václava IV., jenž by mincovnímu řádu zrnem a vahou odpovídal.
Rovněž za vlády Karla IV. jsou v Čechách emitovány zlaté. Tentokrát však již s portrétem královým na líci a s českým lvem na rubu. Na těchto dukátech je Karel IV. spodobněn do roku 1355 s královskou (tzv. nízkou) korunou a po roce 1355 s korunou císařskou (tzv. vysokou [korunou s obloukem]), podle toho lze Karlovy dukáty, ač postrádají letopočtu, alespoň přibližně datovat. I Václav IV. vydává svoje dukáty - zprvu portrétní. Po roce 1384 nahrazuje králův portrét v líci iniciála W v gotickém zdobeném kruhu. Na rubu zůstává i nadále český lev, tentokrát však v gotické točenici.
Moravské markrabství zůstalo dlouho v důsledku monopolizace ražby v Kutné Hoře bez vlastních mincí. Až kolem roku 1369 razil na Moravě brakteátové haléře markrabě Jan Jindřich (1349 – 1375). Markrabě Jošt (1375 - 1411) zavedl pod uherským vlivem ražbu denárových peněz s IO (Jodocus) na jedné a s moravskou šachovou orlicí na straně druhé. Sílící vliv rakouských feniků vedl kolem roku 1390 k zaražení čtyřhranných peněz s moravskou orlicí, jichž se počítalo 6 do groše. Na začátek 15. století pak spadá obnovení mincovní činnosti ve Slezsku, kde má mimořádný význam především mincování opavského knížete Přemka I. (1381 - 1433).
V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále. Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích „z půhé mědi ražených“. V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická razili husité svoji drobnou minci i v Praze.
Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) - tzv. flůtků. Kronikář o tom zaznamenal: „... A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi .... a těm říkali flůtky.“.
Špatná jakost husitských grošů se stala příčinou vybíjení speciálních značek - tzv. kontramarek na kvalitní groše. Tyto kontramarky začala přidávat na pražské groše jihoněmecká města jako označení pro bernou minci při městských trzích. Záhy se k nim připojila i další města zejména bavorsko - švábského a westfálského mincovního okruhu. Dnes známe na 240 kontramarek jež nesly většinou podobu stylizovaného městského znaku a byly do plochy grošů vybíjeny jako drobné punce. Nezřídka lze najít i groš s několika - 2, 3 i více vybitými kontramarkami, jak jej označilo postupně za bernou minci několik měst. Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek - Jihlava = německy Iglau = v překladu Ježkov) a Brna (orlice - městský znak).
V padesátých letech 15. stol., kdy se ujímá nejprve formou správy a posléze jako český král vlády Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), dochází ke změně vnější podoby horských peněz (1/7 groše, horský = kutnohorský). Ty jsou již raženy na kruhovém střížku, jehož výrobu zefektivnil vynález průbojníku. Nové kruhové peníze se lvem bez čtyřrázu měly hmotnost 0,4 g. a jakost 0,396, čímž se přibližují oněm posledním krále Václava IV. Vedle peněz se lvem vrací se Jiří z Poděbrad v roce 1450 i k ražbě čtrnáctin groše - haléřů s korunkou, které jsou stejně jako peníze vybíjeny na kruhovém a ne již čtyřhranném střížku.
Svoji minci razila v té době na základě císařského privilegia z roku 1467 i Poděbradovi opoziční Zelenohorská jednota ve své mincovně v Plzni. Její ražby však musely být co do obrazu, jakosti a váhy shodné se současnou mincí vládní, neboť jiné mince z té doby nelze Zelenohorské jednotě a její plzeňské mincovně přisoudit.
Také některá moravská královská města razila v té době svoje městské peníze. Rokem 1457 začíná s ražbou kruhových peněz se šachovanou markrabskou orlicí Brno, v roce 1458 zahajuje mincovní produkci Jihlava, razíc peníze s orlicí a písmenem I a konečně po roce 1460 razí Znojmo peníze s orlicí, která nese v prsním štítku písmeno Z . Jiří z Poděbrad navázal rovněž na tradici kladského mincování pánů z Častolovic a z Lichtenburka a to v roce 1456. Razil v Kladsku především jednostranné haléře se lvem a písmenem g (Glatz).
Ve snaze o konsolidaci českého mincovnictví přichází v roce 1469 Jiří z Poděbrad s velkolepou mincovní reformou, jejímž prostřednictvím se vrací český stát po půlstoleté přestávce opět k vydávání pražských grošů. Poděbradovy pražské groše navazovaly jakostně (0,620) i hmotností (2,70 g.) na poslední ražby Václava IV. Obnovení jejich ražby umožnil především opětovný rozvoj těžby stříbra v Kutné Hoře. Mincovní řád z 5. června 1469 nařizoval rovněž ražbu peněz se lvem a haléřů s korunkou, tedy 1/7 a 1/14 groše. Od předešlých devalvovaných horských peněz a haléřů se tyto odlišovaly výrazným perličkovým okrajem (tzv. perlovcem).
Nových peněz a haléřů se razilo poskrovnu a staré, jejichž hodnota klesla na polovinu se udržely ještě dlouho v oběhu. Vedle nich zavedl zmíněný mincovní řád v hodnotě 85,7% pražského groše (6 peněz) groš míšeňský, jako plnohodnotné domácí platidlo. Od té doby se v Čechách počítalo běžně ve dvou kopách (početní jednotka) - české: zavedené již s přechodem od denárové měny ke grošové v červnu roku 1300, která čítala 60 grošů; - a míšeňské o 30 groších (pražských).
Rozkvět kutnohorských stříbrných dolů v devadesátých letech 15. století umožňuje rozmach ražby pražských grošů se jménem Vladislava Jagellonského (1471 - 1516). Ty vycházejí z kutnohorské mincovny v ohromném množství po celých 45 let Vladislavovy vlády. Vedle nich od roku 1482 produkuje královská mincovna i nové drobné nominály - bílé a malé (černé) peníze. První z nich zachovávají hodnotu 1/7 groše a jsou zprvu oboustranné. V líci zůstává český lev, kolem něhož je zkrácený opis WLADISLAVS SECUNDUS Rex Boemie a rub nese korunovanou iniciálu králova jména W bez opisu. Patrně rokem 1485 jsou bílé peníze zbaveny rubní strany. Korunovaná iniciála panovníkova jména je jedinou náplní paralelně vydávaných černých (malých) peněz - čtrnáctin groše. Pojmenování černé je odvozeno od vnější podoby nebílených malých peněz, které nemohly být pro svůj nízký obsah stříbra podrobeny čištění.
Kromě standardních pražských grošů produkuje v těchto letech ve zvýšeném množství královská mincovna i tzv. tlusté groše. Ty vydávali v Čechách už Lucemburkové počínaje Janem I., ale nikdy ne v takovém množství. Tlusté groše měly většinou nepravidelnou několikanásobnou váhu běžného groše, raženy byly však z týchž razidel. Sloužily patrně jako pamětní ražby, i když byla vyslovena i hypotéza o jejich platební funkci. Tlusté groše známe i od Jiřího z Poděbrad a dokonce i od Ladislava Pohrobka (1453 - 1457), ty ale vydal, stejně jako nesmírně vzácné jeho groše obyčejné, na památku svého předchůdce zřejmě sám Poděbrad u příležitosti měnové reformy v roce 1469. Vladislav II. razil mimo tlustých grošů i tlusté bílé peníze.
Titul českého krále sdílel do své smrti společně s Vladislavem Jagellonským uherský král Matyáš Korvín (1471 - 1490). Z toho titulu razil Matyáš ve slezské Vratislavi a v Krnově groše s legendou MATHIAS PRIMUS REX BOHEMIE. Krom těchto grošů je mu přisuzován i peníz (1/7 groše) s uhersko českým znakem ražený patrně v Korvínově českobudějovické mincovně na počátku 70. let 15. století. Ve Vratislavi posléze mincoval i Vladislav II. Ze Slezska jsou zároveň známé pozdější Ludvíkovy svídnické půlgroše s obrazem koruny na líci a slezské orlice na rubu.
Z období vlády Vladislava II. se dochovala první česká mince s letopočtem. Je to Vladislavův dukát, jejichž ražbu Vladislav obnovil, z roku 1511. Na dukátech jeho nástupce Ludvíka I. (1516 - 1526) rovněž nalézáme první mincmistrovské značky, jimiž zodpovědný úředník mincovny vykazoval, že přebírá veškerou odpovědnost za dodržení všech královských nařízení (instrukcí) podle kterých má mince značkou opatřená odpovídající jakost kovu, váhu a obraz. Obrazová náplň mincmistrovských značek často vycházela z erbu toho kterého mincmistra.
Ludvík Jagellonský razí pražských grošů poskrovnu, ač tou dobou vycházejí již ze dvou mincoven (Kutná Hora a Jáchymov). Ferdinand I. Habsburský (1526 - 1564) přidává na pražské groše počínaje rokem 1527 letopočet a dvacet let nato jejich ražbu zcela zastavuje v důsledku neúspěšného povstání českých stavů. Týž rok ještě vydává Ferdinand bílé groše, na nichž je český lev umístěn v kosočtverci, což Mikoláš Dačický z Heslova označil jako lva za mřížemi.
Rokem 1547 je tedy v důsledku neúspěšného stavovského povstání završeno téměř dvě a půl století trvající období ražby peníze věčného - mince spojené s hospodářskou i politickou konjunkturou českého státu - pražského groše. Jeho díly v podobě bílých a černých peněz se ale již v předešlém období začlenily do nově se formujícího tolarového systému a jako dílčí jednotky tolaru plnily i nadále svoji platební funkci. Ani pražský groš nezanikl docela a objevuje se znovu, tentokrát pod označením bílý groš po roce 1573.
