Krušnohorský Jáchymov se stal na začátku dvacátých let 16. století synonymem pojmů stříbro, bohatství a především tolar. Pro ražbu této nové těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby dokonale využili rudného bohatství krušnohorských nalezišť objevených na panství, jež měli tou dobou v zástavě od České koruny. Jejich tolary (i násobky a díly) vycházely z mincovny ve statisícových emisích a byly určeny zejména pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 lze odhadnout produkci Šlikovské mincovny na 3 miliony tolarů! Jak moc se muselo Šlikům mincování vyplácet dosvědčuje výše úplatků, jež neváhali nabídnout vlivným osobám schopným na zemském sněmu roku 1520 prosadit udělení mincovního oprávnění k ražbě mincí v Jáchymově.
Ústředním motivem Šlikovských tolarových mincí byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu. Ač se tedy na první pohled zdá, že Šlikovské mince reprezentovaly v zahraničí úspěšně český stát, bylo přece jejich mincování v rozporu s královským regálem. Král Ludvík I. však jejich počínání mlčky toleroval.
Od okamžiku, kdy se českého trůnu po tragickém pádu Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 ujal jeho švagr Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji nekompromisní finanční politiku. Jejím cílem bylo soustředění všech zemských mincoven v rukou krále a následná unifikace vydávaných mincí. Ferdinandova pozornost se proto obrátila nejprve k jáchymovské mincovně, která v roce 1528 spadla pod správu tehdy nově zřízené královské komory. Šlikové si však ještě nějaký čas podrželi vliv na její chod, jenž definitivně ztratili v roce 1545.
Dalším problémem bylo sjednocení měny ve všech zemích spadajících pod Ferdinandovu vládu. Nejdříve se mu to podařilo v alpských zemích, kde realizace rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedla guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. V Čechách bránila aplikaci podobného mincovního ediktu především hluboko zakořeněná tradice vydávání pražského groše, kterou neopomněli stavové připomenout králi snad na žádném ze zemských sněmů ještě na sklonku třicátých let.
Jáchymovská mincovna produkovala tolarové mince v ohromujícím množství. Byla však dlouho jedinou v celém království. Až v roce 1539 začala pracovat o rok dříve zřízená mincovna v Praze, jejíž tolarová produkce byla nízká. Mincmistr Konrád Sauermann razil v Praze i velmi vzácné pražské groše a dukáty. Kutnohorská mincovna se dlouho úspěšně bránila zaražení tolaru, až v roce 1543 byla nucena ustoupit královskému nátlaku. Nicméně stále je to především královská mincovna v Kutné Hoře, která emituje valnou většinu zemské drobné mince - tradiční pražské groše (od roku 1533 [výjimečně již 1527] opatřené na rubu letopočtem), bílé a černé peníze. Upravené pražské groše - tzv. nové podle opisu GROSSUS NOVUS REGNI BOEMIE produkuje od roku 1527 v souladu se sněmovním usnesením i jáchymovská mincovna.
Snazší orientaci ve složité nominálové struktuře oběživa v Čechách kolem roku 1550 umožní tabulka (metrologické údaje odpovídají instrukci z prosince 1547, která poprvé rámcově sjednotila tolarový systém ve všech zemských mincovnách):
S decentralizací české mincovní výroby souvisí zavedení mincmistrovských značek na mincích. Povinnost každého úředníka mince spočívala v umístění instrukcí mu určené značky - většinou části rodového erbu - zřetelně na každé minci, která byla za jeho úřadování v mincovně vyražena. Tím přebíral odpovědnost za správnou váhu, ryzost i vnější podobu mince.
Centralizační snahy Ferdinanda I. vyvrcholily zavedením tzv. augšpurského mincovního ediktu v roce 1559, jehož prostřednictvím uvedl do říšského mincovnictví zlatník v hodnotě 60 krejcarů podle rakouské reformy z roku 1524. V Čechách si realizace Ferdinandových záměrů vyžádala ještě dva roky jednání, až konečně vstoupila ustanovení augsburského mincovního řádu i zde v platnost v roce 1561. Vládní mincovny začaly vybíjet tzv. lehký tolar: zlatník o 60 krejcarech a jeho díly: 30, 10, 2 a 1 krejcary.
Obraz Ferdinandových tolarových mincí se stává do jisté míry konvencí pro výtvarnou náplň oněch ražeb následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem, když u zlatníku a jeho dílů je v něm uvedena nominální hodnota mince (60, 30, 10). Lícní opis: FERDI ° I ° D ° G ° RO ° IMP ° S ° AV ° GER ° HVN ° BO ° REX je zkratkou: FERDInandus I. Dei Gratia ROmanorum IMPerator Semper AUgustus GERmaniae HUNgariae BOhemiae REX, což v překladu vyjadřuje: Ferdinand I. z Boží vůle římský císař, vždy vznešený (Semper Augustus se někdy překládá i jako „po všechny časy rozmnožitel říše“) německý, uherský a český král. Rub se stává nositelem státního znaku - zpočátku štítu s česko - uherskými poli a středním rakouským štítkem, později (1538 / 40) se tento štít stává prsním štítkem Habsburského orla. Rubní opis je pokračováním lícní legendy: INF ° HIS ° ARCHID ° AVST ° DVX ° BVR ° a letopočet - v celém znění: INFant HISpaniae ARCHIDux AUSTriae DUX BURgundiae, což přeloženo: infant Španělska, arcikníže rakouský a kníže burgundský podává ucelený přehled o vladařových državách. Na mincích Ferdinandových nástupců se z pochopitelných důvodů měnil vzhled i zpracování poprsí a postupem času přibývalo i ubývalo titulů v opisu.
Ve čtyřicátých letech 16. století došlo k zaražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. Nejprve v Kladsku, kde Jan z Pernštejna (1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Rovněž Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi dnes vzácné tolary a půltolary. Později od roku 1581 razili ve slezských Rychlebech páni z Růže - Vilém (1552 - 1592) a Petr Vok (1592 - 1611) dukáty, jejich násobky i vzácné tolary.
V roce 1561 zavedený zlatníkový systém neměl v Čechách dlouhého trvání. Odpor obyvatelstva k počítání na „německé krejcary“ byl tak silný, že už nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen pro návrat k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se stal znovu tolar o váze 28,93 g a jakosti 0,895. Ten nyní vybíjely všechny královské mincovny - pražská, kutnohorská, jáchymovská i na přelomu let 1568/69 nově založená mincovna českobudějovická.
Do nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince. Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. Líc malého groše nesl stejně jako líc groše bílého českého lva, avšak obrazovou náplň rubu tvořila korunovaná iniciála králova jména (Rudolphus, Matthias) a pod ní třířádkový nápis udával v českém jazyce (!) nominální hodnotu mince a letopočet, např:
České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. O primát připravila malý groš až česká jednokorunová mince z roku 1993.
Doba vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), tolik významná pro českou historii, přinesla mnoho nového i na poli mincovního vývoje zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století se stala odrazovým můstkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se nejen tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, ale i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky. Některé z nich byly realizovány jako odražky tolarových, půl a čtvrttolarových razidel do zlata, pro jiné ryli zlatníci speciální kolky s celou postavou panovníka ve zbroji na líci a se znakem monarchie na rubu. Nebývalý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily především dodávky mincovního kovu od soukromých osob (často Židů). Mezi nimi výrazně vynikl norimberský kupec Bartoloměj Albrecht. V jeho režii vyšlo z pražské mincovny více než 1 000 000 dukátů.
Působení mnoha věhlasných umělců u císařského dvora v rudolfínské Praze nezůstalo bez odezvy ani v mincovnictví. S ním je nerozlučně spojeno jméno Antonia Abondia (+1591). Abondio vedle nesčetných medailí navrhl i nové, netradiční pojetí císařského znaku, oproštěné od heraldické strnulosti tolik příznačné pro jiné mince té doby. Císařské tolarové mince mají od roku 1578 na rubu obraz letícího říšského dvouhlavého orla. Na prsou orla je říšské jablko s rakouským štítkem, u pravého spáru se mu volně vznáší meč a u levého žezlo. Přechod zpět k heraldickému ztvárnění císařského znaku na sebe však nedal čekat déle než do přelomu století.
Už za doby Ferdinanda I. byly zavedeny početní groše - speciální měděné žetony - účelově využité při účetních pracích. Nejčastěji se můžeme setkat s početními groši Rudolfa II.. Početní peníze se pokládaly na linky početního prkna (početní tabulky) tak, že groš položený na linku určoval násobky linkové hodnoty a groš mezi linkami reprezentoval polovinu hodnoty vyšší z linek. Takže celková hodnota zaznamenaná v našem příkladě je 712 kop, 81 grošů a 2 denáry (bílé peníze). Své početní groše si v té době vydávaly i mnohé soukromé osoby, zejména úředníci královských mincoven a horních úřadů. Jim však tyto žetony sloužily spíše pro reprezentaci než jako účetní pomůcka.
Rokem 1608 se počíná psát novověká historie soukromého mincování olomouckých biskupů a arcibiskupů. Když se obrátil toho roku biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) na císaře Rudolfa II. se žádostí o potvrzení téměř již zapomenutého středověkého mincovního privilegia, bylo mu vyhověno. V roce 1613 pak vyšly z kroměřížské mincovny, kam bylo přeneseno biskupské mincování z již neexistujícího hradu Podivína, první mince. Biskupská mincovna v Kroměříži se v průběhu následujících 150 let výrazně podílela na emisích zemského oběživa. Její mincovní činnost patří k nejvýznamnějším co do rozsahu mezi ražbou církevních institucí střední Evropy a zároveň je nejvýznamnějším nevládním mincovnictvím v celé historii Moravy a českého státu vůbec.
Z období vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše II. (1611 - 1619) jsou známy z českých mincoven tzv. tolary 3 císařů. Zvláštní tolarové mince byly určeny památce císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I.. Nesou portréty všech tří významných Habsburků i jejich jména v opisu.
Za Matyáše II. se vrací nakrátko na české dukáty naposledy v historii i obraz sv. Václava. I Matyášův nástup na český trůn byl doprovázen zvláštní událostí. Přinesl s sebou první české korunovační mince. Byly to speciálně pro příležitost korunovace ražené žetony ze stříbra, které se u příležitosti korunovačního průvodu rozhazovaly mezi přihlížející lid. Vedle nich se razily i větší korunovační mince ze stříbra i ze zlata (někdy jako násobky i díly oběžných mincí), kterými byli podarováni oficiální hosté, nebo jich bylo užito jako obětin. Tato tradice pak trvala až do poslední pražské korunovace v roce 1836.
Druhá pražská defenestrace 23. května 1618 a následující osudové události jsou spojeny s radikálním řezem v českém mincovnictví. Zatímco ještě před půl stoletím se čeští stavové bránili přijetí krejcarového (zlatníkového) mincovního systému, uvádějí jej nyní sami do hospodářského života země. Takový krok si vynutila především potřeba přiblížit co možná nejvíce zemskou měnu situaci, kdy bylo třeba vyplácet zahraniční žoldnéřské vojsko, uvyklé z německých zemí na počítání v krejcarech. Českou mincovní soustavu tak následně tvořily při zachování tolaru jako platidla vysoké hodnoty: čtyřiadvacetikrejcar (váhy 7,97 g a jakosti 0,625), dvanáctikrejcar (4,66 g; 0,531), tříkrejcar (1,43 g; 0,422), krejcar (0,65 g; 0,313) a z předchozí soustavy přetrvaly nejdrobnější nominály: bílý peníz (0,36 g; 0,195) a malý (černý) peníz (0,30 g; 0,133).
Po výtvarné stránce se stavovské mince snažily navázat na tradici symbolu samostatného českého mincování - pražského groše. Na líci byla proto vyobrazena královská koruna a na rubu český dvouocasý lev. Opisy: MONETA NOVA REGNI BOHEMIAE (mince nová Království českého) na líci a IN DEO FORTITUDO (v Bohu síla) na rubu vystihují dobře charakter měny i stavovské vlády.
Za stavovského povstání se konečně po dlouhých snahách dočkaly vlastních zemských mincoven i vedlejší země Koruny. Ve Slezsku se sice mincovalo i v předchozím období, avšak jen ve skromné míře ve Vratislavi. Za stavovské vlády se razily mince na mnoha místech: v Čechách - v Praze, v Kutné Hoře a v Jáchymově (českobudějovická mincovna skončila svoji činnost již v roce 1611), na Moravě - v Brně a v Olomouci, ve Slezsku ve Vratislavi, v Olešnici, v Hlohově, v Lehnici a v Opavě.
Symbolika moravských stavovských mincí se lišila od českých. Lícní obraz představoval zemský znak - šachovanou moravskou orlici a na rubu jehlan ověnčený vinnou révou společně s opisem: UNIO TE STANTE VIREBO (volně přeloženo: stojíš-li se mnou, budeš silný) vyjadřoval ambice moravských stavů. Zatímco z českých mincoven neznáme žádný vyšší nominál než 24 krejcar, z moravských se zachovaly osmačtyřicetikrejcary i vzácný tolar a násobky dukátu. Slezské stavovské mince jsou nezřídka reprezentovány i hranáči (hranáč - klipa = odražek řádného kruhového razidla na čtyřhranném střížku).
Zimní král Fridrich Falcký (1619 - 1620) razil v českých zemích mince v souladu se stavovským mincovním řádem z 28. června 1619. Navíc vybíjel 48 krejcar (váhy 15,34 g a jakosti 0,563) i vzácné tolary a dukáty. Na jeho mincích můžeme spatřit znaky všech sedmi zemí náležejících tehdy k České koruně - Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice, Falce a Lucemburska. Po útěku z Čech po prohrané bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620 žil Fridrich v Heidelberku a vydával zde mince v jejichž opise uváděl titul českého krále ještě roku 1621.
Stavovská mince zahájila neodvratný úpadek státních financí, jenž vyvrcholil za Ferdinanda II. (1617 - 1637). Vydávání mincí zlehčených na zrnu (obsahu drahého kovu) dosáhlo vrcholu, když vítězný král Ferdinand svěřil mincování v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za nájemné ve výši 6 000 000 zlatých do rukou tzv. de Wittského konsorcia smlouvou z 18. ledna 1622. Sdružení vlivných šlechticů a bankéřů (královský místodržící v Čechách kníže Liechtenstein, vojenský velitel Prahy Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, Jakub Baševi, Jan de Witte a další) tak získalo monopol na veškerou mincovní produkci v zemích Koruny a krátce nato i v Rakousích. Za necelého jeden a půl roku dokázali vydáváním mincí, v nichž přísada převládala nad stříbrem, ožebračit všechny vrstvy obyvatelstva i státní pokladnu. Za tzv. „dlouhou minci“ (dlouho se muselo počítat, než se člověk dopočítal kýžené hodnoty) přišli snadno a levně členové konsorcia, a nejen oni, ke statkům zkonfiskovaným po bělohorském vítězství odbojným šlechticům a pobělohorským emigrantům.
Dnem 2. června 1623 skončilo vydávání „dlouhé mince“ a o měsíc později bylo obnoveno vydávání kvalitní mince dobrého zrna. Rozdíl mezi „dlouhou mincí“ a mincí „dobrého zrna“ byl vyrovnán největším státním úpadkem v dějinách - tzv. kaladou - ze dne 28. 12. 1623 devalvací hodnoty peněz o 86,76 až 91,89 %!!
Nové tolarové mince se lišily od starých na první pohled. Zatímco staré nesly na líci portrét panovníka a pod ním v závorce hodnotu mince v krejcarech (tolary o 120, 140, 150 krejcarech, půltolary o 60, 70, 75 kr., etc.), nové tolary a jejich díly předváděly celou postavu Ferdinanda II. ve zbroji. Na rubu byl stále císařský orel, ovšem na mincích dobrého zrna měl v prsním štítku, narozdíl od původního rakousko-burgundského znaku, českého lva.
S obnovením ražby plnohodnotného tolaru přišla ke slovu i nová hmotnostní mincovní jednotka. Stará pražská hřivna o 253,26 gramech užívaná dosud ve většině (Jáchymov dlouho mincoval podle hřivny erfurtské) zemských mincoven byla nahrazena hřivnou vídeňskou o 280 gramech.
Emise nových plnohodnotných mincí, které musely v co nejkratším čase nahradit v oběhu „dlouhou minci“ zajišťovaly královské mincovny v Praze, v Kutné Hoře, v Jáchymově, v Brně, v Olomouci, ve Vratislavi, v Nise, v Hlohově, v Opolí a v Ratiboři. Základem mincovní soustavy českých zemí pro další desetiletí se v té době staly společně s dukátem a jeho násobky i tolar (známe i násobky - 6, 3, 2), 1/2 tolar, 1/4 tolar, krejcar, 1/2 krejcar a 1/4 krejcar, ale nejhojněji byl vybíjen 3 krejcar (groš), jenž se rekrutoval z původního bílého groše.
Sklonek třicetileté války a doba vlády Ferdinanda III. (1637 - 1657) je význačná opět zvýšeným objemem ražby zlata. Období zahajuje jičínské mincování zlata pro Albrechta z Valdštejna a vrcholu dosahuje právě za Ferdinanda III. a na počátku vlády Leopolda I. (1657 - 1705), kdy zejména z pražské mincovny vycházejí v hojném počtu i pěti a desetinásobky dukátů. Ke korunovaci Ferdinanda III. za českého krále v roce 1627 byly dokonce raženy padesáti a stodukáty (1629). K nim ryl razidla známý medailér Donát Starck (v Praze 1626 - 1636). K výjimečně pěkně upraveným oběžným mincím zlatým i stříbrným s ověnčeným poprsím panovníkovým s bohatě vyšívaným širokým límcem zhotovil razidla podle medaile Alessandra Abondia (+1648) Šalamoun Škultét.
Doba třicetileté války přinesla rozklad státních financí. Sotva se ale Habsburská monarchie stačila vzpamatovat a upevnit vnitřní hospodářství země přihlásila se další válečná vydání na turecké a francouzské frontě i na potlačení vzpouzející se uherské šlechty. I zvýšená potřeba peněz investovaných v touze po okázalé barokní nádheře přispěla k náhlému nedostatku mincovních kovů i k dalšímu finančnímu úpadku, jenž měl roku 1659 za následek snížení zrna tolaru (o 1 kvintlík = 1/64 vídeňské hřivny, tj. 4,396 g).
V důsledku omezování mincovní produkce postupně zanikají kdysi tak slavné české mincovny jáchymovská (1671) a o půlstoletí déle i kutnohorská (1727). Obě mincovny byly zařízeny především na ražbu důlního kovu, narozdíl od pražské mincovny, která pracovala hlavně s pagamentem (neplatné mince a rozlámané šperky). Vliv na jejich zrušení proto měla upadající těžba českého stříbra zatlačená do ústraní levným kovem z Nového světa, který už v předchozím období zaplavoval evropské trhy. Zároveň k tomu svým způsobem dopomohla od poloviny 16. století nastupující mechanizace mincovní výroby, která urychlila a zefektivnila dosavadní výrobní postupy.
Stopy zavedení válcovacích razících strojů v pražské a kutnohorské mincovně můžeme pozorovat na nádherných barokních mincích Leopolda I. v podobě esovitě prohnutého střížku mincí. Tolary i jejich díly, záhy nově zavedené patnácti a šestikrejcary a drobné mince - tří a jednokrejcary jednotně prezentovaly panovníka v tolik pro svou dobu příznačné a do detailu provedené rokokové paruce, jež je dokladem zručnosti tehdejších rytců.
Od sedmdesátých let 17. století zavádějí čeští mincmistři na mincích poprvé všeobecně na místo dosavadních obrazových mincmistrovských značek značky v podobě počátečních písmen svých jmen.
Během druhé poloviny 17. století vlivem vydávání drobných mincí se sníženým obsahem drahého kovu i za přispění špatné mince cizí pozvolna opět narůstá peněžní krize. Ta roku 1693 vyústila v přiznání nového státního úpadku, jenž byl tentokrát před veřejností přísně utajován. Jeho výsledkem byla 25% devalvace všech druhů mincí. Určující hodnotou v české mincovní produkci se následně stává drobná krejcarová mince, zejména tříkrejcar, neboť přináší mincovnám větší zisk než ražba tolarových nominálů.
Významné je slezské mincování Leopolda I.. Leopoldovy mince zde vycházejí ze tří mincoven: Vratislav, Opolí a Břeh. Po krátké období byla v činnosti mincovna v Kladsku, která vybíjela především drobnou minci (15 kr. - 1 kr.). Skladba oběžných mincí ze slezských mincoven je přibližně táž jako v Čechách, navíc přibývá slezská specificky zemská mince - grešle, lidově zvaná trojník v hodnotě 3/4 krejcaru. Novým jevem byl zvyšující se podíl mincí soukromých vydavatelů, především lehnicko - břežských knížat Jiřího, Ludvíka a Kristiána (1639 - 1663).
Přehled o nominálové struktuře oběživa na přelomu 17. a 18. století podává následující tabulka:
Snaha o sjednocení mincovního obrazu na všech mincích vydávaných v Habsburském soustátí, patrná již od konce 17. století, se odrazila v založení vídeňské rytecké akademie za Karla VI. (1711 - 1740). Ta obstarává od dvacátých let 18. století ražební kolky pro všechny mincovny monarchie.
Počátkem 18. století dochází k obnově těžby zlata v Jílovém u Prahy a pražské mincovně se pak dostává za úkol zmincovat tamní zlato na dukáty. Z jílovského zlata zde byly raženy výtěžkové dukáty a dvoudukáty se znakem města - sovou a sluncem už za Josefa I. (1705 - 1711) a se sv. Janem Nepomuckým v letech 1722 - 1727. V té době se sice výrazně zvýšila produkce domácí zlaté mince, ta však přesto zůstává pouze okrajovou a nesnese srovnání s předchozím obdobím, kdy zlatá produkce českých mincoven dosahuje postupně v letech 1580 - 1595 (ražba pro Bartla Albrechta) a 1619 - 1665 svého produkčního zenitu.
Zvláštní zmínky zasluhují jáchymovské výtěžkové tolary z let 1717 a 1718, ražené v pražské mincovně z jáchymovského stříbra. V jejich rubním obraze má orel dvojitý prsní štítek, v pravém štítu je český lev a v levém postava sv. Jáchyma. Tytéž tolary nechala o několik let později (1758 a 1759) v Praze razit i Marie Terezie (1740 - 1780).
Počátkem čtyřicátých let 18. století se staly české země znovu bojištěm. Již roku 1740 začal pruský král Fridrich II. obsazovat Slezsko a o rok později obsadil Čechy i Horní Rakousy bavorský vévoda Karel Albert (1741 - 1743). Ten se nechal v Praze prohlásit za českého krále a roku 1743 vydal v bavorském Mnichově tolary, na nichž použil usurpovaného titulu BOHemiae REX.
Vzplanutí slezských válek narušilo hospodářskou situaci monarchie. Její neutěšenost navíc zesilovalo pronikání nehodnotné cizí mince s pruskými a bavorskými vojsky na území Čech. Právě na tuto problematiku se zaměřila první tereziánská ekonomická opatření, když se rakouská finanční správa snažila stanovit kurs cizích mincí podle jejich skutečné hodnoty. Roku 1746 byla vydána první tzv. specifikace, tj. seznam evropských mincí s nimiž se mohl obyvatel monarchie setkat a jenž stanovil zároveň závazně i jejich kurs.
Prvé desetiletí vlády mladé královny zachovalo beze změn nominálovou strukturu českého oběživa. Ztrátou Slezska ustalo vládní mincování ve Vratislavi a v Břehu. Roku 1747 došlo k valvaci patnáctikrejcaru na sedmnáctník a šestikrejcaru na sedmikrejcar. Zásadní změny přinesl však až rok 1750, kdy byla mincovní instrukcí ze dne 7. listopadu nařízena ražba deseti tolarů z kolínské hřivny stříbra o váze 233,8 g. Protože se tolar počítal po dvou zlatých a na kolínskou hřivnu tak připadlo 20 zlatých, dostala měna název dvacetizlatová. Když na stejný váhový základ o tři roky později přistoupilo i sousední Bavorsko, byla ustavena mincovní konvence, podle níž je následující peněžní systém nazýván konvenční měnou.
