V období Laténu kolonizují území pozdějších Čech a Moravy Keltové. Vyspělá keltská civilizace poznala peníze a především praktickou stránku jejich užití patrně při četných válečných výpravách do středomoří. V té době rozvíjející se kultura antického Řecka již zná a běžně užívá ražených peněz. A byli to právě Keltové, kteří na našem území začali razit první mince.
Bezpečných zpráv o usídlení keltského kmene Bójů na území pozdějších Čech se nám dostává ze druhého století př. Kr. z písemných záznamů učiněných na památku odražení náporu germánských Kimbrů roku 113 př. Kr. Právě sem je kladen počátek vzniku názvu české země - Boiohemum, Bohemia, Böhmen. Středisky keltské moci se stala tzv. oppida - opevněná hradiště podobná morfologicky pozdějším středověkým městským centrům. Keltové se záhy po usazení ve střední Evropě začínají orientovat na rozvoj řemeslné výroby a obchodu. Právě vysoký stupeň rozvoje výroby a obchodu si vyžádal vznik prvních měnových systémů.
Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy - zlatý statér o váze 7,8 g a to včetně obrazových námětů. Mezi nejstarší ražby Keltů na našem území patří zlatý statér o váze 8,5 g a jeho díly s vyobrazením hlavy bohyně Athény na líci a s postavou okřídlené bohyně Niké na rubu. Námětově tyto ražby čerpaly ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Místem jejich produkce bylo patrně některé dnes neznámé oppidum ve východních Čechách, soudě podle koncentrace nálezů.
Později razí Bójové mince podle vlastních námětů statéry zvané mušlové podle podoby s lasturami, ale i mince s rozličnými výjevy jako kůň, stočený had (drak), bojovník atd. Důmyslné dělení statéru na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny umožňovalo snadné vyjádření různých hodnot jednodušeji než při dělení na poloviny a čtvrtiny. Všechny doposud zmíněné ražby jsou z vysoce jakostního zlata. To vzalo původ pravděpodobně v českých zlatonosných řekách. Oblast jihočeské Otavy je právem označována za „Kalifornii starověku“ podle propočtů nesčetných přesypů - hromad vytěženého písku zbylých po rýžování zlata.
Zlaté miskovité statéry bývají označovány jako tzv. duhovky (Regenbogenschüsselchen). Takové označení si vysloužily v Čechách a v Bavorsku proto, že je lidé nacházeli na polích často po dešti, kdy z nich voda smyla hlínu. Proto uvěřili legendě, která říká, že duhovky vydává sama země na místě, kde se jí dotkne při dešti duha.
Z českých řek s největší pravděpodobností pocházelo i zlato mincí z nejproslulejšího českého zlatého pokladu, známého podmokelského nálezu zlatých keltských duhovek (statérů). Velký bronzový kotel v sobě ukrýval na 40 kilogramů těchto vzácných mincí a řadí se tak k největším zlatým pokladům světa. Byl objeven v roce 1771 na křivoklátském panství tehdejšího českého královského místodržícího, Karla Egona knížete Fürstenberka. Ten, poté co se o zlatě, kterým jej země obdařila, dozvěděl, dal téměř všechny keltské mince, které od lidí pod pohrůžkou krutými tresty vymámil, roztavit a přemincovat z části na císařské a zčásti na své dukáty s letopočtem 1772.
Mimo zlatých statérů razili Keltové i mince stříbrné, avšak v menším množství a až někdy v prvním století př. Kr.. Náměty stříbrných keltských ražeb jsou podobné obrazům bójských statérů. Nejmladší keltské stříbrné ražby již prezentují dokonce i nápisy. Domníváme se, že slova: BIATEC, či NONNOS nebo COVIOMARUS a další označují patrně kmenové náčelníky.
Hlavním keltským mincovním centrem na našem území bylo patrně stradonické hradiště. Mimo to ale razili Keltové svoje mince i na jiných místech. Z Hradiska u Stradonic přinesl archeologický výzkum dvou tamních mincoven vzácný doklad o technice ražby bójských duhovek. Ty byly raženy na litém střížku, jenž vznikl roztavením (pomocí dmuchavky) předem odváženého množství kovu nasypaného do důlku v hliněné destičce. Právě z Hradiska u Stradonic pochází dochované exempláře jemných mincovních vážek a hliněných destiček s důlky, v nichž byly objeveny nepatrné stopy zlata.
Keltské mincování je ojedinělým a izolovaným úkazem v našem mincovnictví. Po této relativně krátké episodě keltského mincování se území budoucí Velké Moravy ocitá ve sféře vlivu římské mincovní politiky. Obchod sem přináší rozličné římské stříbrné denáry, zlaté auree či bronzové sestercie nebo antoniniány a následně i pozdější ražby byzantské. Vlastní mince však slovanské obyvatelstvo nerazí až do druhé poloviny 10. století po Kr.
