Zatímco západní Evropa se začíná dohadovat o rozdělení Nového světa, ve střední Evropě a v Čechách se uchycuje renesance. Ta renesance, která vznikla ve slunné Itálii v době, kdy u nás vzkvétala gotika. Druhá polovina 15. a počátek 16. století je charakteristický rychlým rozvojem středo a severoitalských měst, jemuž pomáhal živý a rostoucí obchod té doby. Lichva (půjčování peněz s úrokem) přestává být doménou Židů, neboť v severní Itálii vznikají první bankovní domy v Lombardii a jen o málo později následuje lombardský příklad rodina Medicejských z Florencie.
Je to také Itálie, kde se poprvé objevuje snaha o doplnění stávajícího peněžního systému stříbrnými nominály, které by byly schopny diferencovat nedostatek zlatých ražeb v peněžním oběhu. První takový pokus můžeme připsat benátskému dóžeti Nicolô Trónovi (1471 - 1473). Trónova lira ražená v letech 1472 - 1473 o váze 6,52 g. je první lirovou mincí, neboť do té doby figurovala lira jen jako početní jednotka. Další pokus lze zaznamenat o dva roky později, tedy v roce 1474 v Miláně. Novou jednotku pod názvem testone o váze 9,65 g., tedy 1,5 liry, razil Galleazzo Maria Sforza (1466 - 1484). Název testone vychází z italského testa - hlava, která bývala téměř vždy námětem obrazu těchto mincí.
Vývoj českého mincovnictví a vznik jáchymovského tolaru však v daleko vyšší míře ovlivnily soudobé ražby brabantské, tyrolské a hlavně saské. Za první předchůdce tolaru v pravém slova smyslu můžeme považovat až brabantské hrubé stříbrné mince vévodského manželského páru Marie a Maxmiliána z druhé poloviny sedmdesátých let 15. století. Tyto byly raženy ze dvou váhových základů. První z nich skutečně odpovídal hodnotě současného brabantského zlatého. Nesl název guldiner - stříbrný zlatý a jeho hmotnost se pohybovala mezi 30,5 - 32,5 gramy. Ještě v témže roce (1477) se započalo s ražbou stříbrného kurantního zlatého o váze 25 g. a jeho poloviny. Pod vlivem brabantského vzoru razí město Neuss v letech 1475 - 1479 kurantní půlzlatý a stejnou minci zavádí i klévský vévoda Jan.
Právě v letech 1483 - 1486, kdy dosahuje tyrolské těžební centrum Schwarz svého produkčního zenitu, dochází v hallské mincovně k zaražení dalších hrubých stříbrných nominálů. Po prvních pokusech již v roce 1479 se razí až v roce 1483 pfundner - velký groš v hodnotě 12 krejcarů a sechser o šesti krejcarech. Po nich přichází na přelomu let 1483 - 1484 ražba stříbrného půlzlatého. Dva roky nato se již ale upouští i od ražby stříbrného zlatého, raženého o rok později. Produkce těchto ražeb nebyla nikterak ohromující a k jejich zániku přispěla i ta okolnost, že po vývozu ze země se staly většinou náplní tavicího tyglíku a byly přemincovány na nižší nominály.
Prvním saským pokusem o náhradu dosavadního grošového systému se stala ražba tzv. schreckenberského groše. Schreckenberský groš byl ražen v saském městě Schreckenberg v roce 1498. Tento groš nesl na líci reliéf anděla, pročež se též nazýval andělský. Jeho váha se původně pohybovala kolem 4,49 g. Značné obliby požíval krátce po svém vzniku i mimo Sasko. Později dochází k ražbě zlatníkového groše - guldengroschen, též klappmützentaler. Je zaveden lipským mincovním řádem ze 4. července roku 1500 a stává se vedoucí jednotkou saského peněžního systému. Stejně jako jeho předchůdce se začal záhy šířit i za hranice Saska, kde rostla jeho obliba. V roce 1505 nebo 1518 byla proto snížena jeho jakost. Realizaci saských mincovních reforem umožnil rozvoj těžby stříbronosných rud na západních svazích Krušných hor. K nejvýznamnějším těžebním centrům na přelomu 15. a 16. století patřily Schneeberg, Annaberg a Marienberg právě na saské straně Krušných hor, které později svým významem předčil Jáchymov na straně české.
Mluvíme-li o předchůdcích tolarových ražeb, je třeba se ještě zmínit o uherských ražbách z let 1499 - 1500 a 1504 - 1506. Jedná se o ražby, na nichž opis sice hlásá, že jde o mince Vladislava II., ale váhové rozdíly známých exemplářů nelze považovat za běžné. Pro jejich platební účel nemluví ani odražky ve zlatě zhotovené ze stejných razidel. Snad jsou to jen ražby medailového charakteru, možná jde o modely, či zkušební odražky tolarů.
V poslední době se někteří badatelé pokoušejí řadit mezi první předchůdce tolaru i české tzv. tlusté pražské groše. Běžně se má zato, že tlusté pražské groše mají charakter spíše medailí či upomínkových ražeb, jimiž obdaroval král, či vysoký královský úředník, jakým byl například nejvyšší mincmistr, vzácnou návštěvu českého královského dvora, nebo je rozdával král při svých návštěvách v cizině. To lze s naprostou jistotou tvrdit o groších Lucemburků, ale z doby vlády Vladislava II. se objevují zmínky o tlustých groších, které bychom mohli použít pro obhajobu jejich platební funkce.
Tlusté pražské groše byly za vlády Vladislava II. v kutnohorské mincovně raženy téměř pravidelně. Počínaje rokem 1473, kdy došlo v Kutné Hoře k prenování zlatých grošů, můžeme sledovat poměrně nepřetržitou ražbu tlustých grošů až do devadesátých let 15. století, kdy byla obnovena ražba českého dukátu. V těchto letech se ražba tlustých grošů stává opět příležitostnou, až úplně zaniká počátkem 16. století, kdy se rodí jáchymovský tolar.
Z toho však nelze s určitostí soudit na uplatnění tlustého groše ve směnném styku, neboť jak dukát, tak i tlustý pražský groš byly v Čechách ražbami reprezentačními a z mincoven vycházely ve velmi malém množství. Zároveň shledáváme u tlustých pražských grošů značné váhové rozdíly, což vede oprávněně většinu badatelů k řazení takových grošů do kategorie medailových a upomínkových ražeb.
Většina zde popsaných mincí byla posléze vzorem hrabatům Šlikům, kteří využili velkého bohatství stříbronosné rudy objeveného na jejich ostrovském panství a zarazili podle již zmíněného lipského mincovního řádu z roku 1500 těžký stříbrný tolar, který se stal v následujících téměř čtyřech stoletích vedoucí jednotkou většiny evropských peněžních soustav a nejen evropských, neboť i název amerického dolaru má tentýž původ.